Každý slušnější foťák umožňuje ukládat fotky nejen v oblíbeném formátu JPEG, ale také ve formátu RAW. Já používám téměř výhradně druhou možnost. Fotit do RAWu má dvě hodně důležité výhody, které se projeví v kvalitě fotek.
Co je to RAW?
Nejprve pár slov o formátu RAW, protože je méně obvyklý. RAW je obecné označení surového formátu, který používá konkrétní fotoaparát. Tento formát není standardizovaný, každý výrobce má svůj a dokonce různé foťáky stejného výrobce mohou mít (a často mají) RAW formát trochu jiný. Soubory v RAWu mají různé koncovky – například .CR2 (Canon), .NEF (Nikon), .RAF (Fuji) apod. Pokud fotíme „do RAWu“, znamená to, že foťák uloží data bez úprav, přímo tak, jak jsou načteny ze senzoru. Převod do JPEGu se pak dělá v počítači, buď programem který dodá výrobce foťáku, nebo ve Photoshopu (Adobe Camera Raw) nebo podobném software. Převod tedy děláme sami, takže s tím sice máme nějakou práci navíc, ale zato máme převod plně pod kontrolou. Pokud totiž fotíme do JPEGu, převod probíhá přímo ve foťáku a nemůžeme do toho moc zasáhnout. Navíc má RAW dvě hlavní výhody: bezztrátovou kompresi a (obvykle) větší barevnou hloubku. Detailně to vysvětlím dále, předem ale ještě pár slov o JPEGu.
Co je JPEG a k čemu je dobrý?
Fotky uložené ve formátu JPEG mají obvykle název s koncovkou .JPG nebo .JPEG. Hlavní výhodou tohoto formátu je velikost. Data jsou totiž uložena ztrátovou kompresí a díky tomu se fotka o velikosti 20 megapixelů vejde třeba do 4 magabytů, takže zabere pětinu místa. Ale není to zadarmo. Za tuto úsporu místa platíme tím, že uložená fotka je trochu odlišná od té původní. JPEG totiž používá ztrátovou kompresi a už se samotného názvu cítíme, že touto kompresí něco ztratíme. A ztratíme kvalitu. Je příjemné, že velikost té obvykle ztráty můžeme regulovat. Čím víc místa chceme ušetřit, tím vyšší kompresi (a tedy ztrátu kvality) nastavíme. To je podstatou nastavení kvality snímku na fotoaparátu. Můžeme šetřit místem na úkor kvality.
Ta samotná ztráta kvality nemusí být velká a na první pohled nemusí být příliš patrná. Projeví se však, když budeme fotku upravovat a opakovaně ukládat a načítat se ztrátovou kompresí. Pak se chyby kumulují a ztráta kvality může být hodně velká. Na obrázku níže vidíme extrémní příklad: první obrázek byl uložen ve formátu JPEG s nízkou kompresí a vysokou kvalitou, druhý naopak s vysokou kompresí a nízkou kvalitou. Na třetím obrázku je hodně zvětšený detail druhého obrázku. Jsou na něm dobře vidět takzvané artefakty – místa poničená ztrátovou kompresí.
Barevná hloubka
V článku Pixely a megapixely jsem popisoval, jak je obrázek v počítači uložen. Takže už asi víte, že každý bod (pixel) je reprezentován třemi čísly, které popisují intenzitu jednotlivých barev pixelu – červenou (Reg), zelenou (Green) a modrou (Blue). Odtud označení RGB. Pokud je obrázek uložen ve formátu JPEG, je pro každou barvu vyhrazeno 8 bitů, takže každá barva je reprezentována číslem od nuly do 255. Tomu se říká barevná hloubka a 8 bitů obvykle stačí, protože celkem dostaneme 256×256×256 kombinací, tedy více než 16 milionů různých barev, což je dost.
Problém nastane, když začneme fotografie upravovat, nebo když fotíme scénu s velkým rozdílem mezi světlem a stínem. Proč? Když provedeme úpravu fotografie (například ji zesvětlíme), některé úrovně „vypadnou“, prostě zmizí. Jak to? Zesvětlení fotky znamená, že zvýšíme hodnotu jednotlivých RGB složek. Například ji vynásobíme dvěma. To je sice dost brutální úprava, ale budiž. Vynásobením dvěma dostaneme pouze sudá čísla. Takže ve fotce nebudou hodnoty barev s lichými čísly. Rázem nemáme v každém barevném kanálu 256 úrovní, ale jen polovinu, tedy 128 a ze 16 milionů barev máme jen 2 miliony. Síla, co?
Jiný problém je velký světelný rozsah scény. Například pokud fotíme v šeru a některé části jsou silně osvětlené. Pak se nám může stát, že tmavé oblasti budou čistě černé (hodnota RGB bude (0, 0, 0)) a jiné zase přepálené (255, 255, 255). A nic s tím neuděláme. Pokud však fotíme do RAW, máme ještě šanci.
RAW má obvykle barevnou hloubku 12 bitů
Formát RAW mívá pro každý barevný kanál vyhrazeno 12, někdy i 14 bitů (výjimečně i více). Jak se to projeví? Namísto 256 úrovní jasu v každém barevném kanálu jich budeme mít 4 096 (při 12 bitech) nebo 16 384 (při 14 bitech). To je podstatně více a fotka pak snese daleko drastičtější úpravy než při 8 bitech.
Tyhle fotky jsem fotil v ateliéru. Je to už hodně dávno, v té době jsem neměl tolik zkušeností jako dnes, takže jsem nenastavil osvětlení úplně optimálně. Líbil se mi vysoký kontrast světel a stínů, ale přehnal jsem to. Na fotkách jsou hodně tmavé části a naopak osvětlené plochy jsou osvětlené příliš. Dnes bych to nafotil jinak (doufám, že lépe), ale tenkrát jsem se ještě hodně věcí učil. Naštěstí jsem ale fotil do RAWu a díky tomu se podařilo fotky zachránit a na výsledku není příliš poznat, že jsem nezvládl nasvícení. Tahle série fotek patří mezi moje oblíbené. A hádejte, která z nich se mi líbí nejvíc?
Kdy používám JPEG?
Samosebou – nikdy neříkej nikdy. I když jsem v úvodu napsal, že fotím zásadně do RAWu, jsou i situace, kdy sáhnu k JPEGu. V zásadě je to tehdy, když nepočítám s následnou úpravou fotek. Takže když jedu někam na výlet, strčím si do kapsy kompakt a cvakám si fotky na památku v JPEGu. Doma je vysypu na disk, promažu a mám hotovo. Jsou to fotky jen pro mne, abych věděl, kde jsem byl a jaké to tam bylo. A když náhodou natrefím na něco, co stojí za pěknou fotku, přepnu foťák a tu jednu nebo dvě fotky nafotím v RAWu.
Teoreticky jsou ještě dvě situace, kdy člověk sáhne k JPEGu. To je tehdy, když je málo místa na kartě, nebo když je potřeba rychlého sekvenčního snímání. JPEG je totiž menší takže se na kartu vejde víc fotek, a zároveň se na kartu zapíšou rychleji. A při sekvenčním focení (více fotek rychle za sebou) můžeme z foťáku vyždímat více fotek rychleji za sebou. Máme tedy volbu: buď JPEG, nebo nic. A špatná fotka je (někdy) lepší než žádná. Přijde na to. Ale o tom zase někdy jindy.